Zvedne se z popela, vzlétne k obloze a mohutně zamává křídly. Můj svět se rozbliká pod září jeho plamenů. Jsem fascinovaná pohledem na tu nádheru. Jsem pohlcená tou silou. Mé uchvácení vystřídá jeho smrt. Je to #zasranej fénix. A já jsem vyčerpaná. Nekonečností. Opakovanou paralýzou. Pozoruji ten paradox života a smrti a obojí ve mně vyvolává tak silné emoce, že už si jen přeji, aby to začalo být pouze konzistentní. Ano, po dalším pohřbu jsem rezignovaná. Dead inside. Prázdná. Je mi jedno, jak to bude. Chci jen, aby to bylo stálé a ideálně neměnné.
Hranice mezi láskou a nenávistí je tak strašně tenká. Nabývám dojmu, že snad ani v případě mého fénixe žádná neexistuje. Jako bychom společně žili v alternativní realitě, kde zákony fyziky mutují. Pro mou analytickou mysl je to devastující katastrofa. Tolik silných slov na pár řádcích?
Miluju nesmrtelnýho, mýtickýho ptáka. Bájné zvíře, které se v mých očích stává archetypem lásky, nikoliv znovuzrození. Číňané svého fénixe kreslí na obrázky spolu s drakem, aby společně symbolizovali harmonii principů jin a jang. K tomuto smíření jsem já tedy ještě nedošla. Já vidím mezi drakem a ptákem pouze rozpor a kontrast. Vidím, že ten opak JE absolutní. Byť si to stále nechci připustit. Žádná rovnováha mezi temnotou a světlem se neděje. Rovnoprávnost neexistuje. Je to spor. Není to souhra. Je to toxické. Sami to děláme toxickým.
ZAČNE: Můj pán fénix se jednou za čas vynoří ze stínu a mně se začne okamžitě vyplavovat oxytocin. Jsem šťastná, konečně se cítím úplná. Mám zájem, ale současně strach z toho, jaký to bude mít opět dopad na můj svět. Spolu s hezkými slovy a náklonností mi zaryje (si zaryju?) do mozku broučka, který začne nahlodávat ten můj současný stav a já se nedokážu ubránit tomu, hledat cestu. Cestu k němu. Cestu k nám jako celku. Začnu si vizualizovat, jak by – kdyby. Začnu věřit, že to, co cítím je reálné. Začnu toužit, aby to opravdu bylo reálné, oboustranné. Najednou to vidím, jako reálné a potom jen přemýšlím, jestli to vidím opravdu správně, nebo je to jen pouhé přání? Prošla jsem si tím mnohokrát, nikdy to k ničemu nevedlo. Jeho poslední vzkříšení, jsem osobně zakončila osvobozujícím rozhodnutím, že to chci zkusit, protože kdo se bojí, ten nesmí do lesa. Cítím, že to je správně a jsem ochotná tomu čelit.
SKONČÍ: Vzestup vystřídá pád. Narazím do nekonečně dlouhé zdi, které vůbec nerozumím. Ani jsem si nevšimla, že je tak vysoká. Oheň pohltí všechen kyslík v místnosti a já se udusím. Můj drak ve mně je ubodán. Ve chvíli, kdy v nás opravdu začnu věřit a dovolím si nadšení, se najednou propadnu a spolu s mým ptákem shořím i já. Skončí to tak, jako vždy. Skončí to výčitkama, obviňováním, nepochopením, neporozuměním a sérií teroristických útoků. Vesmír mi ukáže, že jsem tupá, naivní kráva, která je mimo. Skončí to tím, že si připadám odporně a nemám se ráda. Skončí to otravou celýho mýho organismu a dalším naťuknutím mé sebedůvěry. Já jsem fuckT blbá. Nepoučitelná. Nesmířená. Zklamaná. Jen tak? Really?
No, a tak to je. Pouze heaven nebo hell. Nic mezi tím. Absence rovnováhy a výkyvy kilometrových rozměrů. Připadám si jako kosmonaut, kterej se vrátil na zem, rozhlídnul se a uvědomil si, že je tohle opravdu nejlepší místo ve vesmíru. Proč jsem to zase zpochybňovala? Země, důvěrně známé místo, kde nemusím bojovat s vlivy abstraktní fyziky a gravitačních anomálií. Klid.
Nemůžu se dočkat, až poskládám všechny střípky a opět se nadechnu. Juch. Začala jsem slovy bolesti a končím slovy radosti. Já už jsem si tím párkrát prošla, vždy jsem přežila. Možná na tom principu jin a jangu opravdu něco bude. Přežila jsem a jsem silnější. Přijímám to s pokorou mi vlastní. Smířená ale ještě nejsem. Pořád totiž nerozumím, proč se to děje pořád dokola a dokola a dokola. Problém bude ve mně a já ho vyřeším. Jednoho dne už neobživne. Nesmrtelnost a never ending story je na můj svět moc velký sci-fi. Nemám ráda drama, nenávidím histerii, neuznávám zbytečné spory popřípadě neuzavřené křivdy a rozhodně nezaměňuju stalking se zájmem o lidskou podstatu. Tečka.
#nic