Já jsem volná. Užívám si svou vlastní svobodu, ale svobodná rozhodně nejsem. Připadám si už roky, jako připoutaná k topeni, pokorně vyčkávající a prahnoucí po podmětech, které mě nadchnou. Hledající cestu, jak proklouznout a vybalancovat vhodně co chci, a to, co potřebuji. Co bych měla a co musím…
Zrovna teď letím cca 10 km nad zemí, koukám se do dálky a děsně mě to uklidňuje. Cítím se skvěle a hlavně svobodná. Ve skutečnosti si ale nemůžu sundat ani roušku z obličeje. Takže, jak to vlastně je s tou opravdu nedostupnou svobodou? Začínám mít dojem, že si o ni každý tak trochu lžeme do kapsičky, ale cesta existuje. Musí se vyjednávat. Musíme pochopit, že to zásadní je ji cítit. Protože teoreticky ji máme.
Jak vidím svobodu já? Bez nahlídnutí do wiki definuju svobodu spíše jako skutečnost, kdy si mužů dělat co chci a společnost, ve které žiju to plnohodnotně připouští. Samozřejmě beru na vědomí zákony. Je to pro mě komplexní pocit, nikoliv faktická skutečnost. Například svázaná na hotelu a znásilňovaná mocným mužem se cítím svobodněji nežli v práci, kde mi patří celý svět a můžu všechno.
Problém vidím v tom, že se lidé zdráhají řesit své potřeby, které nejsou společensky chápány jako,, normální,,. I když žijeme v zemi, kde je svoboda už přes 30 let skoro standard, nedošla jsem k závěru, že nás společnost plnohodnotně přijímá. A to je pro mě kurva velký špatný a velkej problém.
Společnost je freedom killer:
A že nemám pravdu? Dyť lidi nemůžou pomalu ani ceknout o tom, co není společenský mainstream, a to je tak ubohé! Vůbec díky tomu nevyužíváme potenciál života. Si to představte: Sedíte v hospodě a posloucháte o tom, jak kamarád šoustá svoji kámošku i když má doma spokojenou rodinku, netřídí odpad, nevstává dřív než v 10:00, píchá si do stehýnka malý dávky tesťáku, pracuje pouze v noci a většinou opilý, na dovolený jezdí výhradně sám, protože si chce sebestředně odpočinout a řídí už půl roku nabouranou káru.
Co si o kamarádovi myslíte? Soudíte a hodnotíte, že? To je klasika. Společensky se vymyká!
A co mu k tomu asi říká manželka? Ticho.
Já mám až nezdravě vysokou míru tolerance, a tak to se mnou vůbec nic nedělá. Krom toho, ze mě opravdu těší, že si někdo dělá to, co chce. I kdyby se například moje kamarádka v restauraci vyčůrala na podlahu a v tý louži se potom vyválela, tak se jednoduše posměju, doporučím jí nakoupit nový hadry a jdeme pokračovat v super randíčku. No a co? Když někdo touží po tom, být nechutný a je to legal, tak proč ne? (Btw. chcaní ve společnosti asi legal nebude)
Problém je, že je lehčí naskočit do zajetých kolejí standardu, nežli prorážet cestu a hledat řešení. Taky pro tu naši fungující společnost je to mnohem jednodušší a funkčnější. Proto je ten mainstream plný ovcí, který s tím nemají trouble. Jen pak občas páchají sebevraždy a mají sebedestruktivní sklony i ti, co mají,, všechno,,. Lidi prostě zapomněli přemýšlet směrem: Co já vlastně chci dělat? A jedou si svý easy: Co bych mohl vlastně dělat?
A teď breaking point…. pro ty netolerantní diktátory a stabilní ovce. Co bylo společenským standardem před 20,30,40,50 lety? Aha? No, tak se teď nežije, to bylo kdysi. Ok. Nebudu popírat vývoj, ale jak můžeme tedy vůbec tu neustálou netolerantnost tolerovat? Je přeci jasné, že současné,, nenormální,, bude brzo ,,normálním,, a to co je legálně nepřípustné se stane legálně přístupným. Vynalézavost podporuje vývoj a diverzitu.
Vím, je to trochu na hlavičku a držet se mainstreamu je proste easy, ale uvědomte si, že společenským standardem omezujete svobodu ovce, která není schopna definovat, nebo vyslovit, co vlastně chce. Ti chytřejší bojují.
Úplná svoboda podle mě neexistuje a nikdy existovat nebude, přála bych ale všem lidem, aby začali trochu přemýšlet a poslouchat své potřeby. A pokusili se je i naplnit. Žiješ jen jednou, buď sobeckej. Budou šťastnější. Není rozhodně třeba, kolem toho dělat hysterický haló (aka genderový kula atd.). Když se ty okovy trochu uvolní, bude se nám lépe dýchat. Haters budou furt, ale chytrej má v p*ci. Budeme moci bejt real. Budeme mít všechno.
#nadechnise
#delejneco