nemůžu usnout. Jsem ve fázi, kdy uklízím systematicky většinu věcí, ke kterým se dostanu. Mám radost. Motivaci. Nadšení. Přišla nová éra. Nová flow. Utrhla jsem se ve jménu mé vlastní spokojenosti a putuju. Bylo to fakt potřeba, myslím, že jsem se už párkrát málem zbláznila a o mých panických stavech se zmiňovat nepotřebuju. Dnes, po dvou měsících mé očistné kůry jsem se rozhodla udělat pořádek ve fotkách. S radostí jsem na to vlítla. Těšila jsem se, co uvidíme. Dlouho jsem toužila udělat si pořádek v těch selfinách a double/triple/hafo kopií jednoho záběru z cest a putování po světě. To jsem dělat neměla. Taky jsem to nedodělala. Až moc to bolelo. Chybí ještě rok. Nebudu to celý mazat, jen to nechci vidět.
Až dnes mi došlo, v čem jsem opravdu žila takřka tři roky. Really? Já věděla, že to není v pořádku. Věděla jsem, že z toho kolotoče musím vystoupit. Jen mi trvalo dost dlouho, najít cestu. Na mé poměry až neuvěřitelně dlouho. Jsem schopná vyřešit v pěti minutách problém světových rozměrů, ale tohle moc nevyšlo. Teda fakt ne. Trochu fucked up.
Ve chvíli, kdy se mi dějí nějaké klíčové věci, pořídím si foto, abych nezapomněla. Dělám to tak odjakživa. Říkám tomu deníček. Co myslíte, že jsem v těch fotkách dneska viděla? Viděla jsem, jak přežívám udušená, jak trpím, jak se trápím. Zoufalství. Jak v těch hezkých chvílích nedokážu přebít ten špatný pocit. Viděla jsem, že klasicky vlítnu do něčeho ještě horšího, když se něco né moc fajn děje… jako bych měla pocit, že když už to bolí, mělo by to bolet pořádněji. Trest. To, co jsem viděla ve svých očích mi nedovoluje usnout. Čistá bolest a nerada to přiznávám, ale taky prázdno.
Děsně se zlobím, a to samozřejmě na sebe, protože jsem si to dovolila. Pracuju na tom, abych se vyzdravila po pracovní rovině, protože ruku na srdce, byl to kurva hell. Měla bych se ALE zaměřit na to, abych si odpustila. Upírala jsem si pár let žít. Vypadalo to perfektně, ale kdybyste se na ty fotky, který jsem smazala zaměřili, uviděli byste tu prázdnou nádobu, která se topí. Tu, kterou jsem si více méně nechávala pro sebe a kterou jsem se snažila zaplnit především něčím, co by se dalo označit za extrémní.
No ty vole. Děsím se toho, jak dlouho si to budu odpouštět. Odpustím si to vůbec? Smazanou fotkou a vymazáním z paměti…. to není můj styl, to nepůjde. To je mi málo. Jak si lidi odpouštěj?
Začali se mi tento týden zdát zase po pár měsících noční můry. Straší mě to, co bolelo kdysi. Můj kamarád mi jednou na pivu řekl, abych se těm nočním můrám postavila. To jsem tento týden udělala. Docela to pomohlo, ale pravděpodobnost, že si uvědomím, že se zrovna nacházím ve snu, je malá. Ráda bych věřila, že můj život bez přísunu vzduchu v posledních letech byla jen noční můra. Nebyla. Rozhodně jsem ale taky nebyla vzhůru.
No, můžu zkusit vykoupení. To asi prubnu tak i tak. To co bylo zanedbané dostane pozornost, a to počínaje mnou… končeje mým okolím. Taky se tomu postavím, poučím se z toho a zakážu si, abych sama sobě kradla nějaký ty roky života. Neříkám, že to nebylo edukativní. Taky neříkám,že jsem si to občas zvrhle neužívala. Co ale říkám je to, že to bylo špatně a že souhlasím s tím, že je třeba se těm bubákům a strašákům postavit. Takže #luvYA bejbí.
Moje rada zní… pokud je něco fakt v hajzlu, víte to. Tak se od toho vzdalte co nejvíce co to jde. Protože ve chvíli, kdy člověk má odstup, to fakt vidí. Ve chvíli, kdy se dostane do pohody, to fakt cítí. Ono se to píše v chytrých knížkách, jen jsem nechápala, co ten odstup je. Můj odstup trval pár měsíců. Docela dlouhý, to tam taky někde mohli chytré dámy a pánové poznačit.
Je neuvěřitelně příjemný, že zas #dýchám.