…. Last week.
Četla jsem pár článků na téma emoce, a to z jasného důvodu. Někdy těm svým nerozumím a chtěla jsem zjistit proč. Dalo by se říct, že se na sebe až zlobím, že DOKÁŽU vyřešit komplexní problém s lehkostí a bez chyb, ale tak jednoduchou věc, jako jsou mé vlastní emoce a city rozklíčovat NEDOKÁŽU. Fakt se na sebe zlobím. Považuju to za selhání mé inteligence, schopnost porozumět a analyzovat, promptně vyhodnotit a řešit. Tedy selhání schopností, které mám na sobě ráda. Grrrrr.
Mé rozšiřování obzorů na tohle téma bylo úspěšné. Zjistila jsem bohužel, proč selhávám. Já to tak nějak vždy tušila a řešení jsem se poctivě bránila. No, před pár minutama jsem si přečetla verdikt a skálopevně se rozhodla, že ten zmatek ve svý hlavě vyřeším. No a jak jinak, než-li ve svý zpovědnici? Lets go.
Emoce, jejich vnímání a projevy se formují především v dětství. Způsob, jakým jsme schopní je projevovat, ovlivňuje naše okolí celý život. To víme, jde to vidět napříč kulturami i společenskými vrstvami. Ke komplikaci s jejich projevem a porozuměním dochází, když je popíráme, nesouhlasíme s nimi, neschvalujeme je. Díky tomu, že náš mozek něco říká, ale zároveň to popírá, vzniká zmatek a obrovská nejistota. Vlastně v tu chvíli nevíme, čemu máme věřit, protože si vysíláme dva protichůdné signály naráz. Ve chvíli, kdy usoudíme, že jsou tyto emoce nedůvěryhodné, fungujeme naprosto rozdílně, než bychom pro sebe samotné potřebovali. Chováme se tedy v našich vlastních očích nevhodně a naši sebedůvěru silně oslabuje. Snažíme se emoce, které jsou v dané chvíli přirozené našemu organismu potlačit, ohnout a tlačíme ven něco jiného. Docela vtipné je, že to neděláme vědomě. Vysvětleno, nerozumím a nevěřím emocím z důvodu primárního rozporu a nesouhlasu.
No a jak z toho teda vybruslit? Je třeba tyto emoce prostě přijmout, nebránit se jim a schválit je. Pro sebe. Pokud to totiž neuděláme, dojdeme do stádia, ve kterém jsem v jednom případě už já. Nebudeme jim věřit, ať budou jakékoliv. Vůbec nebudeme chápat, co je a není. Taky nebudeme schopní se s emocemi vyrovnat. A tenhle pocit já fakt nenávidím. Nenávidím, když se něčemu věnuju a vůbec tomu nerozumím. No, tak já to jdu teda zkusit pořešit.
Technika, která se v tomto směru doporučuje je připustit, že ty z emocí, které popírám a vnitřně s nimi nesouhlasím nemusí být trvalé. Prostě tady a teď jsou. Je třeba je vyslovit. Díky tomu posílíme sebedůvěru a vyvětráme to, co máme pod pokličkou. Náš mozek se začne věnovat již relevantním myšlenkám. Vyvarovat se musíme jakémukoliv ALE. Protože v následujícím tréninku není třeba emoce ani city obhajovat nebo dokonce podporovat svůj nesouhlas. Jde pouze o to je přijmout, protože jsou tady a teď. Doporučuje se př výkladu primárně opírat o kouzelné: zrovna teď se cítím…
Takže teda to příznání emocí 😂.Kurva, to se mi vůbec nechce. OK….
Zrovna teď se cítím zoufalá. Přiznávám si, že xy xy. Přiznávám si, že chci xy xy xy xy xy. Cítím že to, co chci, nikdy nedostanu, že neexistuje cesta. Bojím se toho, co by se dělo, kdyby cesta existovala. Bojím se neznáma. Cítím se díky tomu zklamaná, cítím nespravedlnost. Bojím se, že nebudu nikdy naplno šťastná. Jako bych byla jen poloviční. Nenaplněná. Děsí mě představa, že budu chodit do konce života po světě a říkat si, že xy xy. Já xy xy xy xy. Dyť je to na hovno. Zlobím se na sebe, protože mám všechno a ani to mi nestačí. Prostě to tak je. Jsem xy xy. Prostě to tak cítím. Chci xy xy. Myslím, že nechci nic moc jinýho, a to mě děsí asi nejvíc. Bolí to.
No, nebylo to zrovna jednoduchý. Na druhou stranu to docela pomohlo. Pochopila jsem, že zmatek je díky mému vnitřnímu nesouhlasu s realitou, který vytváří blok, protože mě má chránit, před tou bolístkou. Na druhou stranu, kdo se bojí, nesmí do lesa. Asi je opravdu potřeba prožít to, co má být prožito, abychom našli místo pro ty hezčí emoce. Pro to krásnější. Já si vlastně ani nepamatuju, kdy jsem cítila tak velkou bolest, se kterou se hodlám dobrovolně prát. Holt, třeba bude všechno dokonalé, nebo nechám všechno shořet v plamenech. Co já vím?
…. Now.
Tak bych ráda řekla, že tahle technika měla smysl. Díky tomu, že jsem si přiznala jasně vše, co bylo důležité, cítím se mnohem více svobodněji. Už dokážu taky pojmenovat s čistou hlavou problém, pochopit ho a jsem otevřená ho i dál řešit. Jsem hrdá, že jsem před sebou samotnou nezavřela oči a posunula se. Přemýšlela jsem o jednom klíčovým úseku, kterej jsem psala. Že neexistuje cesta. Ona samozřejmě existuje, protože ten, kdo se o nic nepokusil, nic nezískal. Jojo, taky nic neztratil. Celé je to zabalené do výrazné složky s nápisem ,,extrémně důležité,,. Bála jsem se čelit komplexnímu neúspěchu. Teď se na to koukám jinak. Neúspěch v jakémkoliv smyslu bude nepříjemný, ale přinese mi něco novýho, ať to bude cokoliv. Otevře jiný dveře. Ty vole. Já bych nejraději sama na sebe uzavřela sázky. Dost mě teď motivuje, jak jsem se v tak krátkém čase otevřela vyřešit něco, co mě trápí už fakt dlouho.
#jedu
#upečeno
#papiňák