V každé z těch pravdivých knih o tom, jaký má životní styl dopad na naše zdraví, najdete jeden stále opakující se výrok: stres zabíjí.
Považovala jsem svý pracovní tempo a lajfstajl jako nezbytný k tomu, abych byla happy. Do té doby, než jsem si na pláži uvědomila, že ty chytrý knihy mají pravdu a svýmu tělíčku jsem se omluvila. Nevím, jestli tu omluvu přijalo, ale mám takovej pocit, že ještě vyrovnaní úplně nejsme.
Znáte to? Jedete na dovolenou a mezi třetím a pátým dnem Vás popadne jednodenní úzkost, tlak, není to dobrý. Je to reakce organismu, který je zmatený z toho že je v klidovým režimu a snaží se nás vrátit do toho známýho módu. Do tempíčka. Vždy, když jedu na dovolenou, tak se s touto nepříjemnou chvilkou snažím vypořádat. Nemůžu ale popřít, že mě ten post stresový syndrom znepokojuje. Jak je možné, že ten ničivý dopad PÁNA STRESU nevidíme, když nadšeně hltáme jeho piss?
Moje tělo jede stále ve stejný smyčce. Drží se pevně do té doby, než nastane klid. Ve chvíli, kdy má klid, začne zlobit. Nemoci, bolest, úzkost… a pojďme. Připadá mi, jako bych ten hell z posledních šesti měsíců komprimovala do jedné unhappy pilule, tu polkla a pak se koukala na to, jak mi po nájezdu selhává organismus. Selhává ve chvíli, kdy by měl jásat. Tohle je známka toho, že stres zabíjí nenápadně a pomalu. Hromadí se v našem těle jako dehet, kterej se rozpouští a začne se vyplavovat až ve chvíli, kdy jsme v pohodičce.
Vstoupili jsme do novýho roku a já (jako asi pětina planety) usoudila, že potřebuju komplexní restart, protože jinak ten další rok NEPŘEŽIJU. Udělala jsem dobře. Skoro po měsíci stále nejsem vyléčená. Uvědomila jsem si, že jsem o sebe v posledních skoro dvou letech nepečovala. Škoda, že jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem už počtvrté v řadě ulehala do postele s další nemocí a horečkou. První alert přišel před svátky, kdy jsem jela domů v noci z práce a chytla jsem paniku, úzkost, začala jsem plakat a nemohla jsem dýchat. Blbý, když má člověk takový stavy při řízení dopravního prostředku.
Štědrý den jsem oslavila mezi veloudy, vrátila se ukončit nedokončené a po týdnu odletěla do Thajska. Tenhle krok byl v mým případě hra o přežití. Byla jsem naprosto vyčerpaná.
Můj kámoš stres cestuje se mnou. Zbavuju se ho postupně a od těch jeho chcanek se očišťuju, ale je to boj. Už v letadle z Egypta mě opět zachvátila nemoc. O týden později jsem v letadle do Thajska nasraně seděla s brutální bolestí krku a rýmičkou. Po třech dnech v Thajsku, kdy jsem se začala cítit fakt dobře, jsem si šla dát trochu do těla a vylezla pár kopečků. Juchůů, další den ráno horečka. Ta po dvou dnech skončila a jako bonus nastoupil další zánět ucha. Už podruhé za posledního půl roku. ŠUP ŠUP do nemocnice pro antibiotika. Ou jééé. A tohle je účinek dehetu, kterej mi PÁN STRES penetroval do těla.
Je čas se zastavit, najet na bezprizorní detox a dát tělu prostor, aby uvěřil mé omluvě a viděl, že to není jen o slovech, ale také o činnech. Držte mi pěstičky. Vysála jsem určitě už tak tunu – dvě kokosových vořechů. Pozřela jsem cca kilo chilli. Vyhulila jsem si mozek do duta a napustila si pokožku do barvy negroidní. To by mohl bejt dobrej začátek cesty za vysvobozením. Nelíbí se mi, jakou to má nade mnou moc.
Pravidelně nás rozčiluje, jak se k nám okolní lidé chovají. Měli bychom ale být také pravidelně nasraní sami na sebe. Chováme se k sobě hůř, než kdokoliv z těch, které jsme v posledním roce potkali. Nebo se pletu?
#wannaBEhealthy
#nomore
#kámošSTRES