Po 25 dnech otvírám počítač. S #úsměvem. Uklizená pracovna. Uvařený kafe. Těším se. Jak se dnes cítíte vy?
Před měsícem jsem jako reakci na mou potřebu pracovní pauzičky slyšela: ,,Mám k dnešnímu dni 40 dní nevybrané dovolené.,, Ta věta mě začala pronásledovat a přemýšlela jsem o kontrastu, který se objevuje v pracovním světě napříč kulturami a kontinenty. Jako člověk, který potřebuje každý kvartál spočnout, aby podával super výsledky a měl sílu konat, jsem se stejně dostala do fáze, kdy potřeba po delším volnu převýšila různorodé karierní plány a možnosti. Jak tedy fungují ti, kteří si odpočinek nedopřejí vůbec? Co cítí? Četla jsem, dívala se na statistiky a přemýšlela o pracovních návycích a chování svých blízkých, známých I neznámých. O sobě.
Během posledních deseti let jsem slyšela několik výroků:
Nebudu si vybírat zbytečně dovolenou, protože bych stejně byl/byla pořád na telefonu a musela řešit problémy, nikdo jinej to za mě neudělá.
🙌 Ale notak. Nepostradatelnost v akci?
Já dovolenou nepotřebuju.
🙌 Statisticky nemožné.
Je to vaše zodpovědnost, váš úkol, ručíte svým životem za to, že se to zvládnete.
🙌 Manipulace v přímým přenosu.
Nemám čas, nestíhám. Asi se zblázním. Mám toho tunu.
🙌O čem tohle vypovídá?
To si někdo jezdí pořád na dovolenky. To je život. To se někdo má.
🙌Je to super život.
Když nebudu v práci, tak to všechno vybouchne. To nejde.
🙌 Ale jde.
Budete tu tak dlouho, dokud to nedoděláte. Neschopný lidi tu nechci.
🙌 Aha.
Při té představě, kolik mě toho čeká po dovolené, se mi tam ani nechce.
🙌Tak já pojedu místo tebe.
Závislost na práci na mě působí extra nebezpečně. Víte proč? Protože se jí lidé chlubí. Je podporována a přijímána převážně pozitivně. Jakoby vyobrazení skvělého zaměstnance. Úspěšného člověka. Čím víc makám, tím lepší jsem. Čím více hodin v práci, tím lepší jsem. Je to pravda? Nemyslím si. Každý z nás už viděl v přímým přenosu ty ,,pozitivní dopady,, urputného pracovního výkonu a očekávání. Předpokládám také, že většina z nás zapálených pracantů, se do situace, která by se dala označit jako workoholismus dostala. Za jak dlouho jste shořeli? Mým přáním je, aby se z této #situace nestal permanentní stav. Je to totiž nebezpečná sranda, která má negativní dopad na naši spokojenost, vztahy, zdraví. Celý život. Není to cesta radosti. Není to projev úspěchu. Co to rozhodně není je #povinnost. Pokud po této cestě jdeme, je to naše vlastní rozhodnutí, které nás něco stojí a dobrovolně tuto cenu platíme, a také dobrovolně neseme následky. Abychom toho jednoho dne hořce nelitovali, že?
Já osobně se stydím ve chvíli, kdy nemám čas, nestíhám, mám toho hodně, jsem přepracovaná. Moje indikátory, které mě obvykle burcují k okamžité nápravě jsou vcelku rychle rozpoznatelné. Nespavost. Vnímám zahlcení operativou, která z práce maže to hezké. Vnímám nepříjemný, tísnivý pocit, stres, strach. Mysl se zatemňuje, efektivita klesá, nelze se nadechnout. Míra naštvání a nespokojenosti roste a spokojenost s mým pracovním výkonem v mých očích klesá. Nemocná, unavená, bez nápadů, autopilot. Pokud se mi v tomto ,,příjemném,, stavu podaří uvíznout, vnímám to jako osobní selhání, kterému je potřeba se postavit.
Ano, jsme zaměstnanci, máme povinnosti, ale jsme především lidé. To znamená, že máme možnost volby. Vše, co děláme, je na základě našeho vlastního rozhodnutí. Rozhodnutím je také to, že akceptujeme stav ve kterém se právě nacházíme a setrváváme v něm.
Vybalancovat v dnešní době vše tak, abychom našli tolik osvěžující rovnováhu není jednoduché, pozitivní je, že to jde. Obdivuju všechny, kteří ve svém osobním i pracovním životě udržují pořádek i přes ten zmatek, který nás na světě provází. Superhrdinové time managementu jsou v mých očích rodiče. Inspirativní jsou lidé, kteří se nebojí přiznat, že něco nezvládají před celým světem a hlavně před sebou……a něco s tím dělají.