Množství vynaložené snahy k tomu, aby se dva lidi dokázali poprat s nástrahami vztahu je obrovské. Když tohle všechno spadne pouze na jednoho z nich. Je to úkol enormních rozměrů, je to nemožné.
Roky se pokouším vybalancovat strach a trápení, které zažívám právě tím, že se snažím být já ta lepší a skvělejší. Soustředím se na to naše dobré. Omlouvám si jeho nevhodný přístup a chování tím, že je to prostě on. Přece za to nemůže. On to tak nemyslel. Přehlížím všechny rány, které dostávám a snažím se z toho rychle oklepat. Chci si totiž užívat jen to heaven, který s ním mám. To špatně vytěsním, potlačím a zapomenu.
No a můžu to všechno dělat dál. Jenže to dělat dál už nechci. Nechci to dělat, protože to fakt kurevsky bolí a nemůžu dýchat. Nevyhovuje mi to, nemám z toho radost a už vůbec mě to nedělá šťastnou.
Zlobím se primárně sama na sebe, že jsem tolik lásky vložila do člověka, který o ni nemá zájem. Teď se z toho totiž musím dostat a hrozně mě to trápí. Zlobím se na sebe, protože jsem mnohokrát mlčela a poslušně poslouchala s vidinou, že tím nevyvolám spor. Nenaštvu ho. Nedotknu se jeho ega. Neublížím mu. Dělala jsem to přes svůj vnitřní rozpor. Ale pravdou je, že jsem si myslela, že to dělám pro naše dobro. #pitomá
Úplně totálně jsem selhala. Sama před sebou se stydím. Já a on nemáme vůbec žádnou budoucnost. Nevydržíme spolu skoro ani jeden den v kuse bez nějákýho dramatu. Já vůbec nechápu, čeho jsem tímhle svým sebetýráním chtěla dosáhnout. Opouštím ho a neberu to jako své selhání, nýbrž svou ochranu.
Když pominu to, že následující část nemá smysl vůbec řešit, neubráním se to ze sebe dostat. Já vím, že to není všechno černobíly.ALE… Opravdu tu otázku musím položit. Jaká bych teda měla bejt, abys mě chtěl udělat šťastnou?
Říkáš mi, že ti jde o to, abych byla šťastná, ale VŮBEC, vůbec nic si pro to neudělal.
Vyčítáš mi, že až moc mluvím, ale já 90% společného času mlčím, protože mi nedáváš prostor se vyjádřit. Nebo mě přerušíš v půlce věty a jedeš si svoje. Nic o mně nevíš a když už o sobě začnu mluvit, protože chci sdílet to, co mám v hlavě, tak tě to nezajímá. Paradoxem je, že naše největší problémy vyvoláváš ty, já na ně jen reaguju a pak dostanu zjebáno, že o tom stále dokola mluvím. To mě fakt šokuje.
Obviňuješ mě z tvých problémů, za který já ale vůbec nemůžu. Nenutím tě se mnou bejt, nenutím tě se mi věnovat. Jsi dospělej, zorganizuj si čas jak chceš ty. Já tě nepřemlouvám k tomu, aby si kvůli mně zanedbal jiné věci.
Osočuješ mě, že mám feministický kecy. To je opravdu vtipný. Když moc dobře víš, že to poslední co jsem, je feministka. Já jsem žena, která nemusí být feministkou, já mám vše, co chci i když jsem žena a za to mě máš rád. Nechápu, proč to vytahuješ.
Pasivně mě urážíš, když nesouhlasím s tím, co si myslíš a vyslovím to. Hej.. jen takovej malej postřeh. Mám právo říct, co si myslím. To ale neznamená, že ti tvůj zcestnej názor vyčítám. Každej máme jinej úhel pohledu. Žádný výčitky.
Ponižuješ mě a využíváš příležitostí, aby si mi ukázal, v čem a jak jsem špatná. Děláš to automaticky, ne proto, že chceš. Uvědom si, že tímhle způsobem mě nevychováš. S taktikou cukr a bič jdi doprdele, jsem dospělá. Nemám problém se otevřeně pobavit o všem. To je spíš tvůj problém.
Vyčítáš mi, že si věci vynucuji. Nevynucuji, prostě občas taky něco chci a nebojím se to říct. Proč by to mělo bejt špatně. Nebojím se slyšet NE. Nebojím se, zkusit získat ANO. Když se ti to nelíbí, máš mi to vysvětlit, oba víme, že jsem dost chytrá na to, abych rozuměla i tvým potřebám.
Jsi schopný mě totálně ignorovat, i když jsme spolu na něčem domluvení. Když něco chceš, musím to udělat, když vzdoruju, jsi urputný nebo mám problém.
Když za tebou jedu, je mi nevolno. Mám strach a bojím se, že selžu. Všechny naše hádky si dávám za vinu a přemýšlím zpětně, jak jsem jim měla předejít. Když vedle tebe spím, cítím se sama. Když jsem s tebou, cítím se často nervózně. Děsím se každýho našeho rána. Děsím se toho, že udělám něco, co se ti nelíbí a ty mě potrestáš ignorem.
Je čas se smířit s tím, že to se mnou prostě neumíš. Já s tebou asi taky ne, protože bych se necítila tak odporně. Holt to tak je. Řekl si mi jednou, že hlavně po tobě nemám nikdy nic chtít. To já ale asi nedokážu, chci totiž, aby si to se mnou uměl.
Já jsem si jen přála, aby si mi dal trochu prostor. Aby si mi říkal, proč mě máš rád, oceňoval mě a chválil mě. Aby si na mě byl milej a nezpochybňoval moje postoje. Aby si mě podporoval, zajímal se o mě a udělal mi občas radost. Já jen chtěla abychom byli spolu a všechny dramata světa utopili v tom chvilkovým hezkým momentu. Chtěla jsem, aby si mě ochránil před světem a dal mi bezpečí. Taky jsem chtěla, aby občas bylo něco podle mých představ. Chtěla jsem s tebou dělat bláznivý věci. Chtěla jsem mít pocit, že jsem pro tebe nepostradatelná. Chtěla jsem s tebou být SAMA SEBOU, PROTOŽE JSEM VĚŘILA, ŽE S NIKÝM JINÝM BY TO ANI NIKDY NEŠLO.
Spletla jsem se.
To, že tě miluju prostě nestačí k tomu, abych potlačila sebe samou. Tohle nedovolím nikomu, ani tobě. To by pak nezbylo nic z toho, co na mě máš rád. Já nejsem 100% poddajná a poslušná slečna, takových je tuna. Mě touto potřebou urážíš. Už nechci bojovat. Už si chci pamatovat jen to krásný. Nemám sílu ti dát prostor mi dál ubližovat.
Vyčítám ti to, že to se mnou prostě neumíš. Protože bych chtěla, abys uměl.
Díky za vše, bylo to total TOP. Jen jsem dost náročná, a nebudu tolerovat HELL za cenu toho krásnýho. Fakt mi náš vztah ubližuje. Naštěstí, ti to je jedno, protože jsi zvyklej 🙂
#zabolelo
#kurvahodnězabolelo