Je to sprostý slovo? Proto to nikdo neříká? Nebo je to někde uvnitř pozůstatek z dob minulých a to toho neklidného dítěte, který dřímá někde uvnitř každého z nás? Já se nudím strašně často, a taky se za to strašně stydím. Jednou mi kamarád říkal, že se nudí převážně ženy, protože nemají žádné koníčky. To samozřejmě není pravda a pouze to dokresluje jeho názor na ženy. Otázkou ale je… proč sakra ta nuda? Kde se vzala? Snažila jsem se to vypozorovat ve společnosti a došla jsem k zarážejícímu závěru. Nevídám to! To mě upřímně vyděsilo. Čím to? Je to tím, že se lidé obecně tak často nenudí? Nebo to nejde prokazatelně poznat? Je nuda ten nejvíce nebezpečný aspekt našeho života, který prokazatelně neodhalíme, dokud jej nevyřkneme nahlas? Spousta otázek, ale žádná uspokojivá odpověď. Pravdou je, že nuda nás pomalu a zevnitř rozpouští.
Když žijeme happy life plný skvělý akce, přeci by nikdo neřekl, že se můžeme nudit. Mně se ale stává, že klidně někdy i 3x denně přemýšlím, jak a čím se zabavit, protože jsem neukojená těmi nudnými podměty okolo. Co to o mě tedy říká? Nemám zájem? Sem neukojitelná? Mám spoustu nápadů, proč tomu tak může být, ale upřímně…. U vyřknutí žádného necítím ten wow moment, který by mě uspokojil a řekla bych si ,,Ano, tím to bude,,. Tak schválně. Místy kontroverzní pohled na nudu bez návodu, jak s ní bojovat, který není založen na obhajitelných faktech:
Možnost první: Blejskni se ať blyštíš.
Díváme se na Instagram, filmy, seriály. Čteme knihy a povídáme si ve společnosti jen o těch (dle všeobecného mínění) nejzajímavějších věcech. Což jsou obecně ty, které se často nestávají jako je například to, že někdo ukradl pár míčů, měl milostnej vztah se sousedem, koupil si pásek za 25K, jel se podívat do zoo na pandu nebo si užil skvělou dovolenou ve Francii. A tak dále. Sdílíme jen to, co nám nepřijde nudné, ale paradoxně tím vše ostatní noříme do brutálního odéru nudy. No a díky tomu, že život není jen o prožívání těch blyštivých momentů, zdá se nám vše ostatní jako jedna velká nuda. Je to tak?
Možnost druhá: Milovníci bizarního extrému.
Jednou někdo slavnej určitě řekl něco ve smyslu ,,Svět už nebude tím samým místem až tohle uvidíš.,, Je to tak. Když nás bizarní věci baví, tak je vyhledáváme. Čím více jich ale vidíme, tím méně nás toho v budoucnu dokáže překvapit. Tím, jak je dnešní svět propojený a vše skoro až neskutečně jednoduše dosažitelné, máme moc velký přehled. Už jsme toho viděli kvanta, tuny, miliardy. ALE, POMATUJETE SI ten okamžik, kdy poprvé vidíte, jak si chlapec na skate rozmlátí koule o zábradlí? Nebo jak pánovi v zadku praskne sklenička či jak poprvé vybuchne velká bomba a vysklí tři bloky? Ano, ten moment rozhodně nebyl nuda. Po tom, co jsme ale ty bizarní extrémy začali z trhu vyčerpávat, začala nuda. To, co je pro nás běžné, pozbývá příchuť extrému. Máme za to, že vše co den co den pozorujeme jsme už někdy viděli a tak nám to připadá nudné. Nebo spíš málo zajímavé. Stali jsme se tedy závislými pouze na extrému?
Možnost třetí: Narkomani adrenalinu.
Nemusí to být o závislosti na bizarním extrému. Může to být právě adrenalin, který nám dává ten nejsilnější prožitek, který se (doufám) nikdy nemůže stát nudným. No ruku na srdce. Z toho největšího adrenalinu se Vám chce až zvracet. Tak silný to umí bejt. Ve chvíli, kdy pomine, přijde pouze únava a v té chvíli, kdy si ten adrenalinový pocit skoro nevybavíte, přichází čistá nuda. Jezdím do Vídně do Práteru skočit volným pádem ze 100 metrů. Ve chvílích největší krize podvědomě utíkám k podmětům, který jsou adrenalinově orientovaný. Jeden kluk mi ne tak dávno tvrdil, že je závislý na adrenalinu. Je to současně i jedinej člověk, o kterým si troufám říct, že se dokáže nudit stejně moc, jako já. Na teorii adrenalinu něco bude. Když na něm začnete bejt závislí, život bude i když koukáte na něco opravdu bizarního pořád jedna velká nuda. Riziko. To nás dokáže krmit. Proto jsou určitě i lidé nevěrní.
Možnost čtvrtá: Nejméně oblíbená.
Je možné, že se nudíme, protože jsme ztratili trpělivost a přišli o schopnost ponořit se. Ztratili jsme zájem a to upřímně není nic těžkýho. Dospěli jsme a uvědomili jsme si, že ať se to bude dít jakkoliv, pořád to směřuje jen jedním směrem: Život, práce, rodina, děti, dům, jídlo, smrt. Je možné, že čím méně inteligentními jsme, tím více spokojenými a zaujatými dokážeme být. No a právě čím chytřejší jsme a čím více lušťovek během života rozluštíme, tím častěji se vystavujeme té nejvíce nudné situaci. Je to situace, kdy moc dobře víte, jak ten film dopadne…prostě je to tak debilně jasný, že nechápete, jak to režisér mohl prostřelit už v první třetině….jen u tý telky zůstat a prostě to dokoukat, protože tak se to dělá. Chybí nám motivace?
Tak jaká z variant je ta nejpravděpodobnější? Mám v rukávku ještě 2 – 3 další… ale říkám si…Není to jen standardní deprese? Nebo čistá lenost? Možná to chce přečíst nějakou tu odbornou knížku a nechat se inspirovat. Teda pardon. Poučit, protože co je vtisknuto do knihy, musí bejt přece pravda.
#tovíšžejo