Často přemýšlím o tom, jak tvorové naší planety vnímají svět. Zrovna sedím v Bratislavě na pivku. Sama. Vejlet. Čekám. Moje realita je rozhodně jiná, než těch stovek lidí okolo. Jsem zavřená ve svým světě na sluchátkách. Napravo pivo, uvnitř power. Bratislava stodolní. Koukám na načančaný pipinky, zachovalý mámy, správňáky a taky lidi na randíčku. Opilí kluci na lovu nebo na rozlučce se svobodou po obou stranách. Protloukající se kurýr boltu na kole. No a pod mým stolkem běhá ptáček. Bez povšimnutí. Jeho realitu si představuju asi následovně:
Papat, papat, hop, hop. Mňam. Hop, stop. Pozor. Hop hop hop. Miluju všechny ptáky světa a jejich perspektivu. Je to stvoření, který dokáže vystoupat do božských výšin. Mají na dosah celý svět. I přes to je najdeš většinou pod stolem žebračit o drobek. Nebo na větvi křičet o šuk.
Zažila jsem několik různých realit. Takzvaně vzhůru do nekonečna a ještě dál. V sedmé třídě na základní škole mě k tomuto celoživotnímu projektu inspirovala učitelka rodinné výchovy. Řekla nám, že zkusila všechny typy drog, aby věděla, o čem to vlastně je. Přišlo mi to v té době dost uvědomělý. Řekla jsem si, že do vesmíru se asi nikdy nedostanu, tak se podívám na to, jak fungujou reality jiné. No, a tak posledních skoro dvacet let různě jednou za čas skočím do svý rakety a nechám se poslat na jinou planetu. A až vyrostu, řeknu, že jsem procestovala všechny světy. Haha.
Realita aka chlast:
Podle mě je to nejhorší a kupodivu legální droga. Alkoholičkou jsem podle mě byla dvakrát. Jednou na střední, kdy jsem po škole chodila na 5-6 tequilek. Ve chvíli, kdy jsem šla ze školy a uvědomila si, že si mlaskám a mám chuť na tequilu, přestala jsem ji okamžitě pít. Podruhé s kámoškou, se kterou jsem bydla. Považuju rozhodně naše nákupy prosecca po kartonech za alkoholismus. Z mého pohledu alkohol proměňuje naši realitu do těch nejodpornějších podob. Ztrácíme zábrany spolu s koordinací těla a jako bonus se v nás střídá pocit radosti a bolesti. V malým měřítku je to opojný elixír pohody, radosti a zájmu. Ve velkým měřítku končí totálním fuckedupem. Kdo nemá ostudný historky na chlastu, jako by nebyl. Má někdo nějaký ostudnější, na něčem jiným? Pochybuju. Kolikrát jste nenáviděli ožralce kolem vás? Svého namrtki chovajícího se partnera? Milionkrát. Chlastání nesnáším. Celá na další den nateču, je mi blbě a ještě mám depku z toho, že po té náloži kalorií ztloustnu /ostudný checht/.
Realita aka travka:
No, tak to bylo do mých 21 let prokletí. Žila jsem s poctivým plantážníkem, a tak se ze mě stalo stvoření, kterému nestačili ani ti nejotrlejší chlapci. Je fajn se občas zhulit, posmát se a podívat se na svět v ryzí fascinaci a proniknout do každé molekuly. Co už teda není fajn je, se zabalit do bubliny. Bubliny, která tě chrání před nechtěnými emocemi a dělá tě lenivým. Za mých mladých let (řekla, jako by jí bylo pade), se říkalo, že na travce se závislost nedá udělat. Že je to přírodní bylinka. Že je to lepší jak chlast. Dle mého názoru opravdu je. Ale čeho je moc, toho je fuckT moc. Já vlastně ani neznám mnoho vrstevníků, kteří tu trávu hulej den co den dodnes. Ale pořád jich znám docela dost. A je mi to líto. Znám i takové, kteří si nedokáží představit, že by s tím přestali. A opravdu je to sere. Závislost prostě nepopřeš. Já mám jasno. Já jsem přestala hulit protože jsem opustila partnera.. a odstěhovala se do jinýho města. Čím jsem si prošla při absenci THC bylo pro mě šokující. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem přecházela po týdnu abstinence přechod pro chodce a na jeho začátku jsem se rozbrečela a na konci jsem chytla výbuch smíchu. Pochopila jsem, že nás tráva drží v bublině, do které neproniknou emoce. Je to těžký, nevědomý bezpečíčko. Ve svých 21 letech jsem se učila srovnat s pičovinkama i komplikacemi gigantních rozměrů… citově. Po letech občastného užívání párkrát do roka jsem happy. Akorát teda musím říct, že to dokáže navodit mega úzkost a paniku. Už pár let se potácím mezi tím, zda na to mám zrovna hlavu, nebo pass. Tak i tak je to můj oblíbenej svět, když jsem v pohodě. V hlavě mám uragán myšlenek a vlastně se ani nepotřebuju s nikým bavit, protože to, co mi můj mozek dává je top strop.
No a pak bych měla ty další zakázané světy, ale o těch až příště. Ty už jsem prosvištěla skoro všechny, ale to by tenhle článek měřil tři metry, kdybychom se do nich mrkli. NENECHTE SE ZMÁST. Jsem závislá jen na nikotinu a bizaru. Toť vše. Všechny tyhle sračky já více méně beru jako projížďku, na kterou musíš mít řidičák. Jinak jsi v hajzlu. Nebo možná hlavu? Nevím. Tak i tak je potřeba bejt ve střehu. Jsem člověk, který nutně potřebuje cítit sebekontrolu, to je můj řidičák. Ujet je pro mě nepředstavitelné. To by muselo bejt omylem a na to jsem už moc dospělá a jako každej dospělák mám povinnosti.
#enjoy
#openMIND