považuju se za vcelku otrlého jedince, ale je třeba přiznat, že jsem to nezvládla. Rozhodně tedy ne tak, jak si můj chorý mozek představoval. Tak nějak jsem se v tom ekosystému ovčína ztratila. I need a change. Jak mi je blízké… volím útěk. Tentokrát zkouším maximalizovat dopad všech změn tak, abych se v blízké budoucnosti vynořila do zcela nové a naprosto odlišné reality. Čekala jsem, že po tomto rozhodnutí ze mě spadne celá tíha světa a vpluju ve svých myšlenkách do nepopsanýho prostoru, kterej pocákám něčím, co bych přirovnala k semenu junikorna. Ehm.. tak k tomuto pocitu ještě nedošlo. Musím dokončit věci nedokončené a vyšůrovat se. Tak nějak tuším, že k té vítané euforii dojde na konci léta. Vyčistím všechny svý šuplíky, přeskládám itemy do optimálních škatulek a toho, na co jsem dlouho nešáhla se zbavím. Najdu doufám taky to, co je už nějakou dobu skryto. Zbavím se všech nepotřebností, abych získala nový prostor.
Znova od nuly zní sexy. Jenže dostat se do bodu nula mi přijde v tuto chvíli takřka nemožné. Mým cílem je začít po novu a v jiným režimu i dynamice. Pokusím se ostříhat svůj strom jak jen to půjde. Nejraději bych řízla úplně do všeho, ale z toho mám obavy. Přecijen se může stát, že všechno rozmrdám a pak budu žít v bordelu, kterej budu roky česat. Uvidíme. Láká mě představa kompletní rekonsturkce. Přestěhovat se by nebylo nějak zvláště složité, ale najít si novýho manžela, kterej bude minimálně tak dobrej, jako je ten můj současnej se zdá být naprosto nemožné.
21.7. je oficiálně můj poslední pracovní den. Další den odlítám do Asie, vezmu si pouze notebook. Z výšky 10 tis metrů vydechnu na Evropu vše, co se ve mě poslední takřka tři roky hromadí. Fuj. A bude konec další etapy.
Řítím se do neznáma a jsem naprosto klidná a těžce natěšená. Více jak kdy jindy mám pocit, že nedokážu žít v žádným zastabilizovaným ekosystému čehokoliv a potřebuju plout jak Pocahontas ve větru a řídit se pouze tím, co cítím a k čemu inklinuje moje mysl a tělo. Mám v hlavě milion myšlenek, projektů, směrů. Čemu se budu věnovat. Občas si připadám, že jsem jak 18tka na perníku, nebo světluška s ADHD. Chci všechno, ale dobře vím, že jediné, co mě táhne je pocit maximální svobody.
Jsem ráda, že jsem vyrostla do velikosti, kdy mi svět patří ať chce nebo nechce. Čím dál jsem, tím hůře se brzdím, tím hůř se vracím, tím obtížněji se podmaňuju a přizpůsobuju.
Let´s move on bičiz.
#spoko