OK. Novej den, nová radost. Řekl mi:,,Normálně bych takový věci řešil osobně, ale budou Velikonoce, tak máš prostor to alespoň rozdýchat.,, No. Musím se přiznat, že mi stekla první slza už během našeho rozhovoru. Jsem ráda, že to nebylo face to face. Svévolný pláč jsem nedokázala zastavit dalších 30 hodin. Asi hormony. Zabolelo. Kurva hodně zabolelo. Shořela jsem uvnitř jak papír. Asi jsem si tu těžkou dřinu připustila moc k srdci. Mám za to, že se mnou vyjebal. Jak moc uvidíme až příští týden. Svým tradičním způsobem, který pozoruju už skoro 10 let, vyřešil svůj problém. Znám ho. Ublížil mi? Ano. Cítím zradu? Ano. Jsem zklamaná? Těžce. Zlobím se na něj? Vůbec ne. Je to totiž jeho klasika a taková já prostě jsem. Jak je mým standardem: velký špatný nastartovalo okamžitě sérii unikátních myšlenek a dostala jsem se do fáze nadšení. Opravdu věřím, že vše, co se děje má nějaký smysl. A rozhodně pozitivní dopad na celý můj život. Už se začínám smát, že jsem skoro jako Sue Hack. Akorát mi jde sport, nejsem tak velký nemehlo a jsem prokazatelně úspěšná.
Někde uvnitř mě dřímá křivda, kterou si potřebuju vyjasnit. Správný čas přijde. Jako 33 letá žena, která je v TOP managementu 4 roky jsem toho už viděla hodně. Mnohokrát jsem rozdýchávala zvracení, omdlévání, přežila 4 krize a z toho 3 celosvětových rozměrů. Poprala se s gigantními problémy jen s lehkými modřinami a hlavně… nikdy se nevzdala. Většinou jsem byla za tu mladou buchtu, která se někde zjeví, zahýří a musí v krátkém čase prokázat, že je hodna svého postavení. Už deset let před tím ansámblem žraloků, profíků a neomylných manažerů obhajuju své schopnosti. Jsem na to zvyklá. Taky jsem za to náležitě oceňována a dosahuju dobrých výsledků. Nedovoluju si selhat. Cestu najdu i ve tmě. O to víc mě vytočilo, když za mnou můj milý šéf nakráčel a s humorem mi pověděl, že všechny těžký sračky, který pro něj/pro nás/pro sebe tlačím do svých značkových kabelek násilím poslední dva roky, rozmaže po celým patře a nechá ho pro jistotu shořet. Obrazně řečeno.
Asi to zní jako katastrofa, ale ona to ve skutečnosti není katastrofa vůbec. Samozřejmě, že mě nevyhodil, jsem dobrá. Neboj. On se mnou prostě jen vyjebal a teď napjatě čeká, jak se k tomu postavím. Jak jinak než-li čelem. LOL. Vole.
Musím se přiznat, že tentokrát se stalo něco výjimečného. Bylo se mnou fakt ulitátně vyjebáno.. na pěstičku, bro. To se nestává, snad nikdy nestalo. Přemýšlím o tom a říkám si, že vlastně vůbec nechápu, jak s tím naložit. Měla bych o sobě pochybovat? Co je tohle za lekci? Co se vlastně přesně děje? Moc jsem to asi přes ty Velikonoce nezpracovala. Nebo spíše jsem tomu ještě kompletně neporozuměla. Vidím před očima tři scénáře, jak budu dále postupovat já? No to vím naprosto přesně. Problém ale je, že jsem přišla o něco strašně cenného. Přišla jsem o … jak to popsat.. dosažení cíle. Prostě běžím maratón, kterej mě ničí jak psychicky, tak fyzicky. Čelím nočním můrám a bojuju s nespavostí a nedostatkem energie. No a výsledkem je, že mi odepřel to, na co jsem se nejvíc těšila. Ten pocit, že jsem dosáhla toho, za čím celou dobu sprintuju. Zastavil čas. Já tu cílovou pásku prostě neproběhnu. Kurva. To je zrada. To mi upřel. Nevím, jak jásat.
No jo, to se prostě stává. Můžeme si říct, že to, co jsem měla udělat jsem vlastně udělala a zvládla, ale jakkoliv pozitivně je to vnímáno, spokojená ještě nejsem. No a díky tomu, že nejsem spokojená, musím se orientovat na to, co mě spokojenou udělá. Time to move on. Project has been finished. Why not.
Já nevím, jestli jsem to už někdy psala, ale je rok zajíce. Já jsem #bunnyLOVER. Rok zajíce znamená, že se v tomto roce bude dít všechno strašně rychle. Souhlasím. Mám za sebou první kvartál roku a mohu říct, že jsem se sebrala z dvou vztahových zvratů, získala úplně novou představu o svým životě a jak se bude vyvíjet, rozhodla se si přiznat všechny nepříjemnosti a vlastně už i nastartovala úplně zbrusu novou kariéru.
Ono je to tak krásný. Cítím se skvěle. Docela nejistě, že jsem to celý ustála, ale hrozně nabitá a zároveň vyčerpaná. Překvapená? Fakt čumím. Já už jsem asi tak vytrénovaná, že mě jen tak něco nerozhodí. Teda déle, než 48 hodin. Ha ha. Nasranost rozdýchávám dvě minuty, životní zvraty pouhé dva dny.
Já fuckT nesnáším nudu. O tu jsem poslední dva roky nezavadila. Možná proto jsem ve výsledku přes všechny úskalí tak happy. Manžel to se mnou vydržel, v práci jsem pokořila další hranice, přátelé jsou vlastně už bráškové a ségry. Pořád mám penízky na to jezdit na dovču a kupovat si topánky. Pomalu každý týden se mi otvírají nějaký nový dveře, do kterých už automaticky vbíhám, protože i ten běžně nevnímaný strach se nějak vytratil z mého každodenního fungování. Je to prostě nějaký divný.
Pořád se cítím nejistě, protože mi přijde, že jsem se zatím sebrala z dvou větších bahenních zábalů… a oni choděj ve třech. Vždy. Na to je spoleh. Tak už napjatě čekám na ten třetí. Ať je to za mnou. Třeba bych mohla bejt neplánovaně těhotná. To by mi mrdlo. Já bych chtěla poprosit, abychom se dohodli, že teoreticky počítáme jako třetí nějakej ten menší bahenní zábal. Nebo že už se stalo něco tak přelomovýho, že jsem to raději zapomněla….. nebo třeba že ten třetí bahenní zábal by mohlo bejt mý seznámení s panickou atakou. Třeba. Ono pořád bojovat je totiž taky docela už nuda a já nudu nerada. Teď bych to vyměnila zase za nějaký inspirativnější zvraty, ze kterých budu učurkávat samým nadšením 😀 haha. Jo, nebo ne? To by šlo.
To prostě nevymyslíš. Tohle není život v Metrixu, to je fooking Netflix.
p.s. Při postování tohoto článku koukám na komentář, že mi někdo heknul blogísek. To by byla parádní trojka. To by mě nesralo vůbec 😀 hh.
#sHUMOREM
#NEMYSLÍMhumra
#SueHACK